Sandža macuri - slavnost na Asakuse
Sandža macuri je slavnost svatyně Asakusa (浅草神社), která se koná každoročně od pátku do neděle o třetím víkendu v květnu. Svatyně Asakusa se nachází hned vedle největšího a nejnavštěvovanějšího tokijského chrámu Sensódži (浅草寺). Právě s tímto chrámem byla sjednocena slavnost svatyně Asakusy až do konce období Eda (1867), až na počátku období Meidži (1868-1912) došlo k osamostatnění slavnosti této svatyně.
Slavnost začíná v pátek po poledni velkým průvodem (大行列), ve kterém jdou nejen zástupci svatyně, místních zastupitelstev, ale také lidé převlečení v kostýmech z doby Eda tančící či hrající na hudební nástroje. Poté, co projde průvod, následuje šintoistický obřad ve svatyni. Odpoledne jsou v uličkách k vidění první omikoši (御神輿), což jsou nazdobená nosítka se schránkou, ve kterých se ukrývá božstvo. Těchto omikoši se v pátek a pak především v sobotu pohybuje v okolí svatyně Asakusa velké množství, protože obyvatelé Asakusy se rozdělují do skupin podle místa bydliště a každá skupinka má svoje vlastní omikoši. V neděli pak přijdou na řadu tři velké omikoši, které přísluší přímo k svatyni Asakusa a u kterých se v nošení střídají všichni místní obyvatelé bez ohledu na to, ke které skupince příslušeli v předešlých dnech.
Na Sandža macuri jsem se poprvé byla podívat v roce 2009, v roce 2012 jsem se stala členkou skupinky Hanakawado (花川戸) a měla tak možnost se slavnosti zúčastnit na vlastní kůži. V naší skupince byly omikoši celkem tři – pánská, dámská a dětská. Lišily se velikostí a hmotností tak, aby samotní členové byli schopní omikoši nosit několik hodin na ramenou. Já jsem se tak tedy stala členkou ženské omikoši.
Po příchodu na Asakusu jsme se převlékli do tradičního svátečního oblečení skupinky Hanakawado a vyrazili směrem k místu, kde byly omikoši uskladněny. Vzhledem k tomu, že jsme byli někteří na Sandža macuri poprvé a ne vše jsme si oblékli a učesali správně, tak na nás byly nutné úpravy od zkušených členů, pak jsme mohli vyrazit na předem danou cestu uličkami Asakusy až ke svatyni Asakusa (a chrámu Sensódži), kde došlo k požehnání od představeného svatyně (a chrámu), a poté jsme se s omikoši vydali na cestu zpět.
V nošení omikoši se střídá. Přihlížejícím se to nemusí zdát, ale omikoši je relativně těžká, navíc se pouze nenese, ale zároveň se s ní musí třást a tancovat tak, aby se v ní schované božstvo probudilo. Když si k tomu ještě představíte, že ve srovnání s Japonkami, se kterými jsem nesla omikoši, jsem byla se svými 173 cm v průměru o 10-15 cm, tak myslím uvěříte, že mě po několika hodinách velmi, velmi bolela ramena. Když jsem to řekla ostatním, jen se smáli se slovy, že zítra a pozítří to bude ještě horší (a bylo J). Na druhou stranu atmosféra byla úžasná a množství přihlížejících a povzbuzujících lidí velké, takže i kdyby člověk nechtěl, tak nějakým zázračným způsobem ze sebe energii ještě vydoloval. Přesto jsem byla ráda, když jsme omikoši úspěšně donesly na původní místo a začala večerní část oslav, která se opět nesla v přátelském duchu a uvolněné atmosféře. I přesto jsem si v té době říkala, že zkušenost to byla skvělá, ale ženskou omikoši již nikdy nést nechci. (Není pravidlem, že je ženská a mužská omikoši oddělená, spíše naopak).
Závěrem musím přiznat, že toto předsevzetí mi nevydrželo příliš dlouho. Již letos (v roce 2015), když jsem se na slavnost Sandža byla podívat jako divák a pozdravit známé, mě začaly svrbět ruce a říkala jsem si, jak ráda bych zase byla tohohle všeho součástí a že vlastně i ta ženská omikoši nebyla tak těžká J
